Pohádky na víkend

Na jednom dalekém moři plul starý pirátský koráb jménem Bouřlivák. Na jeho palubě nebyli žádní drsní piráti, jak byste možná čekali, ale parta malých, veselých a statečných pirátů. Kapitánkou této posádky byla odvážná holčička jménem Lilly, kterou ostatní velmi obdivovali pro její statečnost a ochotu vždy všem pomoci. Její nejlepší kamarádi byli Tomík, který uměl šplhat po stěžni jako opice, a Klárka, která měla vždy po ruce nějaký důvtipný plán, jak se dostat i z té největší šlamastyky.

Jednoho slunečného rána, kdy se moře třpytilo jako zrcadlo, našli malí piráti v podpalubí starou truhlu. Tomík byl silák, tak vypáčil rezavý zámek a truhla se otevřela. Uvnitř byla ale jen stará mapa. Malí piráti byli zklamaní, ale Klárka najednou vykřikla: „Podívejte, to není tak nějaká obyčejná stará mapa. Vypadá to jako mapa k pokladu.“ A opravdu, mapa byla pokrytá záhadnými značkami a uprostřed ní se vyjímal nápis: „Tajemný ostrov pokladů“. Lilly, Tomík a Klárka byli nadšení a rozhodli se okamžitě vydat na cestu a ostrov i poklad najít.

Pluli dnem i nocí, až se před nimi objevil ostrov z mapy. U ostrova plulo hejno veselých a usměvavých delfínů, kteří jako by se jim snažili říct, že jsou tady správně. Ostrov byl pokrytý hustým deštným pralesem a kolem něj se rozprostírala průzračná azurová voda. Na břehu ostrova našli starou opuštěnou loďku a kolem ní stopy vedoucí do lesa.

„To musí být stopa k pokladu!“ vykřikl Tomík a všichni se vydali po stopách.

Procházeli deštným pralesem, kde potkali spoustu opic a dva lemury, zpívající stromy, a dokonce i mluvícího papouška, který jim řekl, že jdou správnou cestou. Když došli na konec pralesa, ocitli se před velkou jeskyní. Nad jejím vchodem byl vytesaný nápis: „Vstupte, ale pouze s čistým srdcem.“

Tomík se nápisu podivil a řekl: „To se jako máme jít umejt?“ Lilly se zasmála a řekla: „Nééé, ty trumpeto, to znamená, že musíme být laskaví a nesmíme myslet jen na sebe.“ Všichni souhlasili a vstoupili do jeskyně. Šli dlouhou tmavou chodbou a najednou se před nimi otevřel velký prostor, ve kterém všude dokola plály pochodně. Uprostřed stála na obrovském kameni dřevěná truhla se zlatým kováním. Víko truhly bylo těžké, a tak ho malí piráti společnými silami otevřeli. Uvnitř truhly byly zlaté mince a drahé kameny, ale také stará kniha plná moudrých rad a starých příběhů.

Hned na první stránce knihy bylo napsáno, že opravdový poklad není jen o bohatství, ale také o přátelství, odvaze a moudrosti. Lilly, Tomík a Klárka se vrátili na svou loď s novým poznáním, že největším pokladem jsou vlastně oni sami a jejich společné dobrodružství, které při hledání pokladu zažili. A každý večer, když zapadalo slunce, si malí piráti připomínali, že pravý poklad je vždycky v jejich srdcích.

A tak skončilo jedno z mnoha dobrodružství malých pirátů, kteří věděli, že s přáteli a dobrou náladou může být každý den plný pokladů.

Jak vombat Luke na kloub hranatému bobku přišel

Milé děti, znáte vombata? Vombat je roztomilý vačnatec a vypadá trochu jako malý medvídek či velké morče. Uhádnete, co je na vombatech to nejzajímavější? To se právě teď dozvíte v pohádce o jednom vombatovi jménem Luke, který pochází z Austrálie.

Luke byl zvídavý a dobrodružný vombatík. Měl moc rád jídlo. A protože rád papal, tak i hodně kakal. Nikdy ale nerozuměl tomu, proč jsou jeho bobky hranaté. Byl však hodně zvědavý a rozhodl se, že tomu přijde na kloub. Ptal se maminky a tatínka, ti však odpověď neznali. Vyzvídal i od kamarádů, strýčků a tetiček, známých..ale marně. Nikdo netušil, proč je jejich trus natolik jiný než u ostatních zvířátek. Luke ale přeci jen chtěl znát odpověď za každou cenu, a proto se rozhodl vydat do světa a najít někoho, kdo mu odpoví.

Sotva se vydal na cestu, potkal naproti sobě skupinu několika skákajících klokanů. V tom shonu si ho všimla klokanice Mia. „Ztratil ses, prcku?“ ptá se Mia. „Dobrý den, já jsem Luke a neztratil jsem se. Hledám někoho, kdo by mi mohl říct, proč jsou vombatí bobky hranaté. Víte to?“ Mia se narovná, zamyslí se..ale nakonec nevěřícně zavrtí hlavou a odskáče zpět ke svým přátelům. „Tak nic, jdu dál..“ pomyslel si Luke. A také šel.

Po krátké chvilce dorazil vombatík do lesa. Na jednom z vysokých stromů šplhal medvídek koala jménem Calum. Luke na medvídka zavolal. Ten ho i z té výšky naštěstí slyšel a slezl za ním dolů. „Ahoj, já jsem Calum. Mohu ti nějak pomoct?“ zeptal se koala. „Ano. Já jsem Luke a hledám někoho, kdo by mi mohl odpovědět. Třeba bys to mohl být zrovna ty. Nevíš náhodou, proč mají vombati hranaté bobky?“ Při takové otázce se koala Calum jen zasmál. „Ty si ze mě střílíš? Vždyť přeci žádný savec nemůže kakat kostky!“ Podle té odpovědi Luke věděl, že ani tady nepochodí. Tak se na koalu Caluma jen usmál, slušně se s ním rozloučil a šel dál.

Luke začal pomalu ztrácet naději, když si našel jeden vyšší vrcholek. Rozhodl se, že se z něj rozhlédne po kraji a zjistí, kam bude směřovat ve své cestě. Za chvilku vyšplhal nahoru, podíval se do dáli a přesto nevěděl, kterým směrem se vydat. Posadil se na kámen a přemýšlel…v tom si všiml hromady kostek. Tedy, nebyly to jen tak nějaké kostky, byla to hromádka bobků jiného vombata. Jak si náš vombatík tu hromadu prohlížel a přemýšlel, vyběhl na něj ten nejstarší vombat v Austrálii jménem Ashton, tvůrce té hromady, a křičí: „Co tu děláš?! Nevidíš, že jsem si to tady označkoval?“ „Já se omlouvám, jen jsem se tu chtěl rozhlédnout. Chodím totiž po Austrálii a hledám odpověď na otázku, proč jsou vombatí bobky hranaté.“ Na to mu Ashton odpovídá: „Ty to skutečně nevíš? Tak se na to podívej..kdyby byly naše bobky kulaté, zkutálely by se dolů.“ Luke se zamyslí a najednou mu to dojde. To je ono! Vombatíci jsou totiž velmi zapomnětliví. Může se stát, že si spletou vlastní noru s jinou. Mohou třeba vlézt do obydlí svého souseda! Proto tělo vombata vytváří hranaté bobky, aby zůstaly stát na svém místě. Najednou se Lukovi ulevilo. Tak dlouho hledal odpověď a konečně!

Celá vombatíkova dobrodružná výprava skončila a vydal se tedy domů. Cestou přemýšlel, kolik dobrodružství během své cesty zažil a kolik kamarádů potkal. A nakonec zapracoval na své hromádce před vlastním domečkem.